Archiv štítku: česká próza

NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY: Petra Soukupová

název v originále: NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY

autorka: Petra Soukupová
rok vydání: 2017
nakladatelství: Host
počet stran: 368

žánr: česká próza, román

 

čteno: 22. – 29. leden


Nahlédneme do obsahu:

Dostáváme se do kruhu a příběhu tří lidí, tří generací, v jedné rodině. Setkáváme se malým Viktorem, jeho maminkou Hankou a babičkou Evou, se kterými se vydáváme na začátek zamotané a strastiplné cesty, která je nová pro všechny tři. Na začátek toho, kdy se Viktor stěhuje od maminky z Prahy na vesnici k babičce, kde začíná chodit do nové školy, střetává neznámé lidi, a musí si zvyknout na nové prostředí. Babička si zvyká na svého vnuka, kterého už skoro ani nezná, na nový život a spolubydlícího. A Hanka si navyká na život bez syna, kterého zanechala u babičky. Je to změť pocitů, nervů a popisů, kde můžeme vidět, jaký koloběh dokáže roztočit lidská nekomunikace, která vede ke svárům, nepochopením, zmatkům a stresům. Těm by se dalo zabránit prostou komunikací v rámci rodiny. Ale to těmto třem nějak nejde. A tak se do toho postupně zamotávají, a vzniká příběh, který se nám postupně odkrývá. Odtajňuje další a další tajemství a bolesti v rodině. S dějem se postupně seznamujeme skrz tři vypravěče. Každý ze tří hlavních postav nám ho popisuje ze svého pohledu. A ty pohledy se prolínají, a my sami si můžeme ujasnit souvislosti. Je vidět, že negativní knihy a příběhy hltám, a čtou se mi dobře. Čím to ?

Co si myslím:

Miluji autorčin styl psaní, a to, s jakou lehkostí dokáže všechno sepsat. Střídání opravdu dlouhých souvětí a krátkých úsečných vět. Opět nám předkládá reálné vyprávění ze života. Baví mě, jak se autorka zaměřuje na dětského hrdinu, který prožívá svůj příběh a podává ho skrze vlastní naivní pohled. Souběžně ale vnímáme ten samý děj očima matky i babičky. Prolínají se tu tři generace, což mě na tom bavilo nejvíc. To, že se u mě střídaly emoce, a po každém vyprávění a události jsem sympatizovala s jinou postavou. Většinou se mi příčila postava Hanky, která mi byla nesympatická, přišla mi sobecká a často necitlivá ke všem. Neustále mi bylo líto Evy i Viktora. Ani jeden z nich to neměl lehké a zároveň si za spoustu věcí mohli sami. Je vidět, jak nekomunikace v rodině dokáže vytvořit spoustu křivd a neporozumění. Spoustu zbytečného trápení a smutku. Každopádně za mě další inteligentní a povedená kniha.

Obálku hodnotím opravdu kladně. Rozhodně nejlepší ze všech autorčiných knih. Co myslíte? 

Celkové hodnocení: 5 / 5
Znáte autorku a její další knihy?

MALINKA: DITA TÁBORSKÁ.

název v originále: MALINKA

autorka: Dita Táborská
rok vydání: 2017
nakladatelství: Host
počet stran: 439

žánr: česká próza
psychologický román

čteno: 14. – 18. leden

 

 

 

Nahlédneme do obsahu:

Celý příběh se točí kolem postavy jménem Milena. Ta se narodila v porodnici, ale o rodičích dodnes nic neví, neboť v rodném listu je napsáno nezjištěno. Takže úředně je vlastně nalezenec. Je adoptovanou dcerou, v láskyplné rodině Iny a Jaromíra, kteří mají dva vlastní syny. Celé dětství a dospívání, všechno se točilo kolem malé Malky. I teď ve svých dvaadvaceti letech má pořád pocit, že ji život přihrál špatné karty. A ona neustále bojuje, proti komu ale? Trápí se vším. Tím, že je jiná, adoptovaná. Přitom jí rodina dávala vždy vše, ve všem ji podporovala, a stavěla na první místo. Navíc žije dost divoký život, zaplétá se s nejrůznějšími muži, neustále je střídá a s nikým stálým nevydrží. Pak ji ale život přihraje ještě složitější karty a rozehraje s ní hru, kterou nečekala. Mezí tím vším se prolíná příběh starší ženy, Alice, kterou toho s Malkou spojuje víc, než by kdokoliv čekal. Obě ženy se nakonec střetávají a proplétají se zvláštní linií příběhu. Tu ale neprozradím, a na tu si musíte přijít sami v knize.

 

Co si myslím:

Ze začátku jsem měla problém se začíst a na první pokus jsem ji odložila. Po měsíci jsem se k ní vrátila a jsem moc ráda, že jsem jí dala druhou šanci. Opět mě přesvědčila, jak moc mě baví psychologické romány. Daleko víc, než jasně nalajnované zamilované příběhy se šťastnými konci, u kterých ihned víte, jak to dopadne. Protože taková realita běžně nebývá. Nic není jen růžové, veselé a barevné. Životní příběhy jsou spíše složité, někdy černobílé, a šťastný konec je mnohdy sen než realita. A tak to je. A takové knihy mě osloví, a ihned vtáhnou do děje. A taková, realisticky pojatá je i tahle kniha. Která líčí jednotlivé příběhy postav, které do sebe krásně zapadají. Jsou logické a přirozené, na nic si nehrají, nic neskrývají, a ukazují, jaký dokáže být život. Někdy surový, tvrdý, a nepřejícný, a o to reálnější. Tenhle příběh to říká jasně, a před ničím nezavírá oči.

 

Celkové hodnocení: 5 / 5 

Znáte tuhle knihu? Setkali jste se i s jinými psychologickými romány? Budu ráda za vaše tipy. 🙂

SATURNIN NA TŘETÍ.

Saturnin, coby zvláštní sluha svého pána, a hlavní hrdina stejnojmenného románu, je knihou z roku 1942. Určitě jste o něm slyšeli, a pokud ne, tak jste možná zaregistrovali jeho pokračování, které vyšlo loni v listopadu, tentokrát ale z pera jiného spisovatele. Prvotinu sepsal nezapomenutelný Zdeněk Jirotka. Jeho pokračování o desítky let později Miroslav Macek.

Na prvotní knihu navazuje také filmová verze z roku 1994 s Ondřejem Havelkou a Oldřichem Víznerem v hlavní roli.

Všechny tři zpracování mají něco do sebe. Každá mě svým způsobem bavila, i když nejvíce mě oslovila prvotní kniha od pana Jirotky, na kterou nedám dopustit. Film byl jen zajímavým zpestřením, a možností, představit si, jak by asi hlavní hrdinové mohli vypadat. No a druhá zmíněná kniha je spíše pro ty, kterým chyběl první díl, a kteří by se rádi dozvěděli další zápletky a osudy hrdinů, které pro mne ale nebyly nijak výrazně zajímavé a nové.

kniha: Saturnin (1942)
Zdeněk Jirotka
nakladatelství Šulc-Švarc
215 stran

Nezbedný sluha se zvláštním jménem se dostává do služby mladíkovi Jiřímu s obyčejným až nudným životem. Což je pro sluhu celkem rána. Vždy chtěl být ve službách někoho, kdo zažívá dobrodružný život, který by mohl později líčit. Proto si vymýšlí různé historky a příhody, které se nikdy nestaly, aby schopnosti a dovednosti svého pána mohl vyprávět a chlubit se jimi. Mezi tím vším se proplétá příběh tety Kateřiny a jejího syna Milouše, ale také krásné slečny Barbory, nebo Jiřího dědečka. Každý z nich má svou jasně danou povahu, se kterou se v knize postupně seznamujeme, ale všechny jsou pro danou postavu tak typické. Humor i styl psaní je opravdu jedinečný, a provází nás po celou dobu četby. Je to jedinečné dílo, které nemá jasný konec, ani jeden výrazný a duchaplný příběh, ale přesto je to humorná kniha, která už dnes nemá obdoby.

hodnocení: 100 %

film: Saturnin (1994)
režie: Jiří Věrčák
hrají: Ondřej Havelka, Oldřich Vízner, Lucie Zedníčková, Petr Vacek …

Film navazuje na stejnojmennou knihu, výše zmíněnou. Odehrávají se vybrané příběhy z knihy, které jsou převedené na plátno. Každý má tak možnost představit si, jak by mohla vypadat teta Kateřina, divný syn Milouš, a hlavně sluha Saturnin.

hodnocení: 80 %

kniha: Saturnin se vrací (2017)
Miroslav Macek
nakladatelství XYZ
232 stran

O desítky let později se dostavilo pokračování. Vracíme se tam, kde to skončilo a plynule navazujeme na příběhy všech hrdinů. Objevují se zde všichni, kteří nás provázeli v předchozím díle a další hrdinové navíc.
I tady zažíváme humorné okamžiky se Saturninem, jeho pánem, slečnou Barborou a dalšími. Ale ani tady nečekejme velké životní příběhy, ale humorné scénky a zážitky, kterými nás opět provází Jiří, Saturninův pán. Odlišuje se zde jiný autor, a možná je to znát i ve stylu psaní, ale milovník Saturnina a vypravování humorných zápletek si opět přijde na své. Je to sepsáno dost podobně, a tudíž není třeba se bát, že by jste byli ochuzeni o dobrou četbu.

hodnocení: 60 %

Názor na poslední zmíněnou jsem psala i na svou databázi knih, a ráda se o něj podělím: Kniha se mi celkem i líbila. Četla se dobře, byly tam místy humorné části a zajímavé citáty. I když některé z nich autor převzal z jiné knihy. Když se ale zpětně ohlédnu na to, co jsem četla, vlastně tam žádný pořádný děj nebyl. Přišlo mi, jako by se postavy zastavily v čase, a nijak zvlášť se od první knihy nezměnily a nikam nevyvinuly. Jako by se autor bál cokoliv měnit, a měl pocit, že by ani nemohl. Většina věcí mi tam přišla dost stejná, jako by se autor dost silně držel prvního díla jako své předlohy. To mě na tom trošku zklamalo. Často jako bych četla repliku knihy, akorát od jiného spisovatele. Je zřejmé, že se budou obě díla dost srovnávat. Já už se k této verzi asi nevrátím, ale bylo milé si připomenout tetu Kateřinu nebo Milouše.

Co vy? Znáte nezbedného sluhu Saturnina, tetu Kateřinu, nebo Milouše? Pokud ne, určitě doporučuji, alespoň prvotní dílo, které vás zaručeně pobaví 🙂