LETĚT LETADLEM.

Včera jsem opět seděla v letadle a vznesla se nad mraky, a tak je myslím čas, napsat tento článek… 

Vždy jsem byla člověk, který měl skoro až panický strach z létání. Jen ta představa, jak nejsem na pevné zemi, mě děsila. Nevěřila jsem, že někdy usednu do letadla. Navíc jsem už viděla spoustu filmů a četla katastrofické články. Byla jsem zatvrzelá, že tento krok nejspíš nikdy neudělám. Ale ono se to stalo. Loni v létě jsem byla letecky v Řecku a tento víkend jsem strávila v Kodani, kam jsem si také zaletěla. (o krásné zemi Kodaň ale až v dalším článku, protože si to zaslouží samostatné vyprávění).

Poprvé v letadle: 

První let byl pro mě zkouška ohněm. Přeci jen jsem šla do neznámého. Před samotným vzlétnutím jsou typické instruktáže, pokyny a informace od letušek, co dělat, v případě, že bude podtlak, stane se něco neočekávaného, a třeba na vás vyskočí kyslíková maska. A další jiné pokyny třeba o záchranné vestě, nebo únikových východech. To vaší psychice také zrovna nepřidá. Chápu, že taková instruktáž je důležitá, ale mě to o to víc znepokojilo.

Myslela jsem si, že nejhorší pro mě bylo vzlétnutí, když letadlo zrychlí, a jede po runwayi, a vy čekáte, jestli dokážeme bez problému vzlétnout. To jsem měla pocit, že to přece nepůjde, že musíme spadnout. Pak jsme se vznesli, klepala jsem se, a po chvíli jsem se nechávala unášet lehkou euforií, jak jsme se vzdalovali od země, a já viděla miniaturní domečky, a najednou se objevovalo víc a víc mraků. Chvíli jsem si to užívala. Ale ten pocit, jak letadlo vystupuje vzhůru, nebylo to pro mě příjemné. Lehké chvění a trošku nepříjemný pocit v žaludku. I to jsem překonala a dvě a půl hodiny jsem celkem přečkala celkem v klidu.

Ale pak pro mě přišlo ještě něco děsivějšího. Ten pocit, jak letadlo klesá a chystá se přistát, to jsem nečekala. Najednou takové houpání a rychlejší klesání, to neumí ani žádná atrakce. Byla jsem nervózní, měla jsem pocit, jako bychom spíš padali, než pozvolna klesali. A ne, nebyla turbulence, jen pro mě prvotní dosud neznámé pocity z letu. A nakonec přišlo přistání na ostrově v Řecku. Letadlo dopadlo tak rychle a začlo tak prudce brzdit, že jsem si říkala, že to snad ani nedobrzdíme. Přeci jen byla na ostrově kratší brzdná dráha, takže muselo brzdit prudčeji. Ale o to víc to pro mě byl šok z prvního přistání.

Dost nahlas jsem si po prvním letu oddechla, ale hned se mi tep zas zrychlil, když jsem si uvědomila, že za týden, po dovolené, mě čeká to samé, abych se vůbec dostala zpět do Prahy. A zvládla jsem to taky. 🙂 Velkou oporou pro mě byl přítel, který seděl celou dobu vedle mě a nepustil mě. To mě dost uklidňovalo. Ale vím že kdybych letěla napoprvé sama, byla bych o to víc zpocená a vystrašená.

Počtvrté v letadle: 

Když jsem letěla počtvrté, bylo to podobné, ale už ne tak intenzivní. Přeci jen už člověk trochu ví, do čeho jde. Už zná a ví, co bude nejdříve, a co bude následovat, jaký je vzlet, a jaké přistání.

Ale přeci jen se i tady objevila malá změna. S přítelem nás rozesadili, a každý jsme byli v jiné řadě. A u mě začala hlodat malá nejistota, že mě nikdo nebude držet za ruku, že jsem v tom sama. Kolem mě jen cizí lidé, a přítel o sedm řad přede mnou. Ani jsme se na sebe neviděli a nemohli se podporovat pohledy a očním kontaktem. Dokonce jsem mu ani nemohla napsat, protože to v letadle jednoduše nejde.

Během vzletu jsem se trošku orosila, ale pak už jsem se snažila usnout. Zkoušela jsem to zaspat, ale nešlo to. I tady ve mě hlodal malý vnitřní hlásek, který mě nutil být při smyslech a vnímat, co se kolem mě děje. Snažila jsem se aspoň rozptýlit koukáním z okna, ale moc jsem toho neviděla. Tak jsem si hrála s mobilem. Naštěstí to byl krátký let.

Zvládla jsem to přečkat s malou nervozitou. Ihned po přistání jsem padla příteli do náruče, a už jeho ruku nepustila.

Pro mě je to zatím pokaždé stresující zážitek, a je mi jedno, že mám za sebou první nebo čtvrtý let. Vím, že budu nervózní i po tom dvacátém, protože jsem už taková. Mé vnitřní, neklidné já, je v tu danou chvíli aktivní, a já se ho nemohu zbavit. Ale jsem ráda, že jsem to dokázala, zbavila jsem se prvotního strachu a nejistoty z prvního letu. Překonala jsem tu bariéru, a už dokážu koupit letenku, sednout do letadla, a nechat se unést do jiné země.
To, co pro mě bylo před lety nepředstavitelný strach, je nyní zážitek, který si třeba za pár let budu naplno užívat. A budu to brát jako jízdu autem. Kdo ví. 🙂

Pro někoho je to možná malý krůček a létá pravidelně a teď se nad mým článkem usmívá. Pro mě je to velký životní krok. 🙂 A třeba jednou dokážu odletět i do Ameriky, někam daleko za oceán. 

A co vy a létání? 

 

4 thoughts on “LETĚT LETADLEM.”

  1. Gratuluji k překonání strachu, otevřela se ti tím spousta obzorů. 🙂 Taky mám z létání respekt. Mně sice přijde vzlet a přistání hrozně fascinující a zábavný zároveň, ale v letadle trpím na silné bolesti uší, způsobené otokem Eustachovy trubice. Sice už jsem vypozorovala, co s tím (antihistaminika před letem + silná analgetika během letu), ale stejně mám pokaždé strach, že mi léky zaberou jen málo nebo vůbec.

  2. Já mám strach z výšek, na rozhlednu vylezu, ale zpátky mě musí někdo držet za ruku a já se nesmím podívat dolů – zvlášť na Vysoké, kde je vidět skrz schody dolů. Myslela jsem si, že ten strach z výšek ovlivní i třeba letadlo, protože tam je to přeci jen pořádná výška, ale nakonec se tak nestalo. Nemám sice srovnání s tím velkým letadlem, ale letěla jsem s dědou na vyhlídkový let, který dostal k narozeninám. Jasně, zpočátku jsem se bála, netušila jsem co čekat a byl to vůbec můj první let v životě, pokud se nepočítají labutě na pouti… 😀 Ale nakonec se mi to i líbilo a myslím, že až jednou poletím třeba na dovču tím velkým, tak že se snad nebudu bát. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.