VZPOMÍNKA NA ŘECKO.

Už dlouho jsem snila o tom, jak navštívím jeden z těch krásných a opěvovaných řeckých ostrovů, které jsou vždy velkým letním hitem. Nakonec jsme se s mužem rozhodli poněkud jinak. Zvolili jsme méně známý ostrov Samos, a nemohli jsme si vybrat lépe.

Ostrov leží ve východní části Egejského moře. Největším městem je zde Karlovasi, ale hlavním městem je Samos, který se jmenuje stejně jako zmíněný ostrov. Nachází se zde dvě památky zapsané v seznamu  UNESCO – Héraion a Pythagoreion. Na ostrově podle historie žil a působil Pythagoras, proto je zde spousta míst a památek věnována právě jemu. Nachází se zde také jeskyně, kde údajně tento myslitel žil. Největší výhodou je, že jde o malý ostrov a dá se celkem rychle projet na skútru, nebo v autě. Navíc je zde po celé léto velmi málo turistů, takže máte pláže, hotely a restaurace víceméně pro sebe. 

První červencové dny patřily jedné z nejlepších dovolených v mém životě. A to si zaslouží krátkou vzpomínku na to…

Jediné, co tomu předcházelo, byl let. Bála jsem se celý život a myslela si, že nikdy do letadla nevstoupím. Ale dostat se na řecký ostrov to vyžaduje, jak jinak. A proto jsem se přemohla a řekla si, že pokud chci zažít parádní dovolenou a přemístit se jinam, než do Prahy, nebo do jižních Čech, musím vyhrát nad strachem. A nakonec to nebylo tak hrozné. Naopak, první let byl parádní, odlétali jsme už v pět ráno a zažili nádherný východ slunce přímo nad mraky. Na to nikdy nezapomenu…

Po zhruba dvou a půl hodinách letu jsme přistáli na ostrově, přemístili se krkolomnými serpentinami v autobuse k našemu bydlení a dovolená mohla začít.

Jen za týden jsem získala tolik zážitků, na které budu navždy vzpomínat. Na dva dny jsme si půjčili skútr a projeli celý ostrov. Ukázalo se to jako nejlepší nápad, neboť někde byli uličky a cesty tak úzké, že bychom tam autem jen těžko projížděli. Tím jsme se všude dostali dobře a ušetřili spoustu času. Projeli jsme opravdu celý ostrov, který se tím vším zdál ještě menší. Objevovali jsme města, restaurace, kavárny, kulturní památky, odlehlé pláže, a byli spolu. Spokojeni. Jen my dva.

Nic víc jsme nepotřebovali. Pouze plavky a sebe. Na ostrově jsme si navíc vystačili s několika eury, a na týden naší pronajatou kuchyňkou, kde jsme denně dělali snídaně, nebo večeře (spíš můj muž, za což ho miluju o to víc).

Další dny jsme chodili na nejbližší pláž, nebo hledali jiné, zajímavější. Nakonec jsem objevili odlehlou jednu odlehlejší pod útesem, kam se dalo krkolomně dostat. A nikdo tam nebyl. Stala se naší soukromou pláží, a tam jsme trávili nádherné chvilky, udělali si z ní parádní nuda místo (kde jsem se konečně nemusela stydět). Opalovali se, potápěli, užívali si slunce, moře, a daného momentu.

Musím se přiznat, že dovolená neměla nejmenší chybu.

Jedině snad v podobě českých spolubydlících, kteří bydleli kousek od nás ve stejném areálu. Klasická česká rodinka, kde děti komandovaly své rodiče, kteří chtěli mít chvíli klid a tak jim dovolili snad vše. Kam šli, všude byli slyšet. A když už jsme je potkali i na obědě na druhé straně ostrova, kde jsme doufali, že budeme mít konečně chvíli klid od češtiny, najednou uslyšíme známé hlasy. No jo, i to jsme hravě přešli, a nenechali si tím zkazit náš týden.

Dovolenou jsme objevili na poslední chvíli (jako last minute zájezd) přes internet, a ani chvilku jsme neváhali a objednali. A za pár dní už odlétali. A jsem za to šťastná. Díky svému muži za tak neskutečnou dovolenou.

Těším se, co nám přinese příští léto. Ale už teď vím, že to bude ještě lepší. I když, co překoná první a dokonalou dovolenou? Nechám se překvapit. 

LIBEREC POPRVÉ.

Miluju cestování, a ze všeho nejraději poznávám české kraje a kouty. Už dlouho jsem navíc snila o tom, jak navštívím Liberec. A konečně jsem se minulý víkend dočkala.

Dopoledne patřilo jasné dominantě Liberce – Ještědu. Teď už konečně vím, že nahoru vede x cest, a my jsme šli tou nejlepší i nejhorší zároveň. Pěkně pěšky krásný výšlap po svahu. Bylo to zaručeně skvělé kardio. Ale já jsem se nevzdala a zvládla to až nahoru po svých. I když nahoru vede také lanovka, nebo klasická asfaltka pro auta.

Polední čas patřil prohlídce města, náměstí, radnice, a hlavně obědu v nejlepší řecké restauraci v ČR, kde jsem byla – Masa Buka. Každopádně doporučuji všemi dvaceti. Až se vám budou sbíhat sliny na Řecko a budete poblíž Liberce, zaskočte sem.

Odpoledne se neslo ve znamení zábavného parku. Dopoledne jsme potrápili nohy, a odpo přišlo na řadu potrpit mozkové závity. Navštívili jsme IQlandii v Liberci, kde se nachází 5 pater zábavy, přes 400 exponátů, nejrůznější záhady, hlavolamy, překážky a atrakce. Po dlouhé době jsem se mohla vrátit do dětských let a vše si naplno užívat. Rozhodně jsem se mezi všemi dětmi necítila trapně, naopak, jsem se cítila, že je to něco, co už dlouho potřebuju, vyblbnout se a probudit své skryté dítě. Byl to parádní zážitek, který mohu opět dále doporučit. Pokud nevíte co odpoledne podniknout, jeďte sem, ale vyhraďte si minimálně tři hodiny. Je toho opravdu hodně.

Už dlouho jsem neměla tak prima nabitý den. Děkuji za něj svému muži. S ním jsou všechny chvilky skvělé, ať jsme kdekoliv. Protože se řídím heslem, že není důležité kde jsme, ale s kým. Ale Liberec chci rozhodně znovu navštívit, třeba zrovna v zimě na svahu. 🙂 

A co vy byste mi v Liberci a okolí doporučili?

„NEODSUZUJ CHYBUJÍCÍHO, NEVÍŠ, CO TRÁPÍ JEHO DUŠI.“

Dechberoucí příběh, který je napínavý po celou dobu až do samotného závěru. Taková je knížka Heřmánkové údolí, kterou chci doporučit všemi deseti. 

Autorka:

Hana Marie Kornerová má na svém kontě již několik desítek knih. Častým žánrem jsou historicko – dobrodružné romány.

zdroj obrázku: www.motherearthliving.com

Obsah:

Hlavní hrdinkou je zde Anna. Ačkoliv si to nikdy neuvědomovala, život ji po válce nadělil takové karty, se kterými si musela umět poradit, aby přežila. Z malé a bojácné holky se postupně stávala statečná a odvážná žena. Příběh začíná v roce 1946, tedy po válce, kdy se Anna dostává z Ruska do Československa. Oba rodiče jsou mrtví, a dívka jede k příbuzným a začíná život tam, kde nikdy nebyla. V zemi a kraji, o kterém vždy jen slýchala. Neumí řeč, má jasný ruský přízvuk, a bojí se, jak ji všichni vezmou mezi sebe. Přesto se těší, a doufá v nový začátek a klidný domov u své vzdálené rodiny. Po příjezdu je vše jinak. Anna musí ze dne na den přijmout zcela jiný život, než který čekala, a to po boku zcela cizího muže.. zvládne to? A jak se s tím popere?

Názor:

Po opravdu dlouhé době jsem zvolila mluvené slovo, a nemohla jsem si vybrat lépe. Neskutečně mě bavil příběh, ale i hlas Simony Postlerové, který se na to opravdu hodil jak poklice na hrnec. Za mě opět neskutečný příběh z poválečného prostředí. Já tuhle tematiku miluju, a po Haně od Aleny Mornštajnové je to pro mě druhá nejlepší kniha, co jsem letos četla (nebo si spíš tentokrát poslechla).

Už teď se těším na další audioknihu, kterou vyberu.

Hereččiny dojmy k audioknize: 

Údaje:

autor: Hana Marie Körnerová

knižní recenze: Heřmánkové údolí

vydavatelství: Moba

rok a místo vydání: 2012

počet stran: 256, audiokniha: 8 hodin a 10 minut

 

Nemáte tip na podobný příběh? Jakou jinou audioknihu byste mi doporučili? Díky.

MÁTE UŽ SVOU DATABÁZI KNIH?

Znáte portál www.databazeknih.cz ? Pojďme si ho blíže představit pro ty, kteří ho dosud nepoznali.

Hlavní stránka profilu může vypadat třeba takto, tohle je ta moje. A co vy? Už zakládáte svůj profil? Pokud stále váháte, čtěte dál. 🙂

Na hlavní stránce profilu je vždy aktuální přehled toho, co daný uživatel čte. Tato dvě díla čtu zrovna teď já. A co máte rozečteno vy?

… jedná se o velmi užitečný knižní portál, který je tu pro každého nadšeného knihomola.

Co všechno se na webu dozvíš, a hlavně co přináší?
vlastní profil
přehledy aktuálně čtených i přečtených knih
možnost komentování, psaní vlastních názorů i recenzí
tvorba vlastních seznamů, knižní výzvy
žebříčky toho nejlepšího i nejhoršího
ukládání oblíbených autorů, citátů
doporučení díky hodnocení čtenářů
hledání knih dle žánrů, či aktualit
seznamování se se zajímavými čtenáři
…. a mnoho dalšího
Díky této stránce proniknete velmi snadno do knižního světa. Otevřou se vám skvělé možnosti propojování literatury a čtenářů.

Tak směle do toho. Stačí se přesunout na tento web a jednoduše se registrovat. A pak už sdílejte a přidávejte super tipy a komentáře ke knihám. Nebo se jen nechte inspirovat jinými čtenáři, nebo samotnými autory 🙂

Pokud už máte svůj čtenářský účet, klidně si mě přidejte, ráda s vámi budu sdílet své názory a zkušenosti literárního světa. Jsem tam jako Pistácie. Těším se na sdílení čtenářského světa s Vámi. 🙂

I ŽIVOT VE TMĚ MŮŽE BÝT BAREVNÝ.

Už je to nějaký měsíc zpět, co jsem se dostala na opravdu nevšední výstavu. Vlastně ani mě samotnou by to nenapadlo tam jít, ale dostala jsem lístky od kamarádky, a teď jsem za to moc ráda. Byla to zkušenost, kterou bych ráda doporučila dál.
NEVIDITELNÁ VÝSTAVA. Když tě vedou smysly.
možná už někteří z vás tuší, o co jde, dle názvu. Pojďme si tuto akci přiblížit.
zdroj obrázku: http://www.nrpraha.cz/program/259/neviditelna-vystava/
Na hodinu se stanete nevidomým člověkem, a procházíte jednotlivé místnosti, a dostáváte se do situací v běžném životě, ale vše prožíváte v naprosté a totální tmě (v prostředí, které je pro nevidomého naprosto běžné). Naopak pro vidomého člověka je to něco netypického, s čím se běžně nesetká. Ale pro nevidomého je to jeho denní chleba, jeho rutina, se kterou se musí vypořádávat dnes a denně. A nyní se role obrátí a nevidomý člověk provází vás, vidomé. Je to nepopsatelně neskutečný zážitek, který stojí za to.
Na vlastní kůži si vyzkoušíte hodinu v naprosté tmě, samozřejmě nejste odkázáni jen na sebe, ale i na hlas vašeho průvodce, na jeho rady a pokyny, ale i na spolupráci s kolegy, se kterými do toho „zážitku“ jdete. Zjistíte, jak se dokážete orientovat podle hlasu, jestli se dokážete spolehnout na druhé, ale především musíte věřit sami sobě.
Ze začátku jsem se upřímně docela bála. Především proto, že jsem netušila, jak to bude celé probíhat. Ale po celou dobu nás provázel opravdu příjemný hlas průvodce Ondry, který mě postupně uklidňoval, a ke konci jsem se už celkem dobře soustředila pouze na tmavý prostor, hlasy a samu sebe.
Obdivuju všechny, kteří si tímto prochází každý den, aniž by si to sami vybrali. Je to něco neskutečného, když je člověk odkázaný na tmu, na sebe a svoje smysly, intiuci a musí překonávat strach z neznámého, který my neřešíme (protože ho jednoduše vidíme). Dokud máme svůj zrakový smysl, některé věci nám jednoduše nedochází a neřešíme takové situace, do kterých se dostávají jiní (kterých je mezi námi celkem dost, ať už si to uvědomujete, či nikoliv, ať už je kolem sebe registrujete, nebo ignorujete).
Obdivuju každého jednotlivého nevidomého člověka za vše, čím si prochází, protože aspoň na hodinu jsem si mohla vyzkoušet jaké to je. Zároveň by si každý vidomý člověk měl uvědomit, že když na ulici potká někoho s holí, či se psem, měl by se mu snažit pomoci (ale pozor ! ne za každou cenu), jak nám říkal náš průvodce Ondra. Někdy je i taková pomoc spíše na škodu, pokud je špatná a nevidomému spíše uškodí. Nesnažte se ihned pomoci, ale ptejte se, zda něco potřebují, a co konkrétně. Mluvte s nimi, hlavně komunikujte. Oni vás nevidí, ale slyší parádně, a mluva je jejich denní chléb. A hlas je to, co je pro ně nejdůležitější.
Díky za takovou výstavu. A prosím víc takových. 

VELKÁ ČESKÁ SRDCOVKA.

Pokud jste takoví nadšenci do literatury a beletrie jako já, nesmí vám uniknout tato česká autorka. Často slýchávám názory, že čeští beletristé nestojí v dnešní době za nic. Já tento názor nezastávám, naopak se ho snažím vyvracet. Podle mě je to holý nesmysl. Člověk jen musí filtrovat ty lepší a horší (ohrané) autory, kteří nám jsou všude podstrkováni.
Myslím, že existuje řada těch dobrých, kteří pořád nejsou tak známí, ale mělo by se o nich víc psát, a hlavně by se měli více číst jejich díla.
Mezi těmito by měla zaznít jména jako Petra Hůlová, Petra Soukupová, Barbora Šťastná, Jana Šrámková, Jiří Hájíček, Anna Bolavá, Hana Androníková, Viktorie Hanišová, Markéta Hejkalová, a nebo moje momentální srdcovka v podobě knih Aleny Mornštajnové.
Znáte některá z těchto jmen? Budu moc ráda, pokud ano 🙂
Jasné, na první pohled zde převažují ženská jména, ale to nic nemění na tom, že každá jednotlivá kniha je kvalitní, a přesto mám knihy od jediného výše zmíněného mužského stejně nejraději. To mi věřte 🙂
Já bych se v tomto článku ráda zastavila u posledního zníměného jména, jímž je Alena Mornštajnová. Tato česká spisovatelka mě uchvátila všemi svými díly a tím posledním mě zasáhla hluboko do srdce.
Miluju všechny její tři prozatimní knihy – Slepá mapa, Hotýlek, Hana. Ráda bych je nyní trochu blíže nastínila a snad vás alespoň jedna z nich zaujme a najde si místo ve vaší knihovně.

SLEPÁ MAPA.

 vyšla: 2013, nakladatelství HOST
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.
To je úvodní věta z databáze knih, která řekne docela dost a zároveň nic navíc nepoodhalí. Mám moc ráda knihy typu vyprávění životních příběhů prolínajících se skrz několik generací v jedné i více rodinách. Baví mě také osudy odehrávající se za nejrůznějších historických epoch – třeba za světových válek, komunismu, okupace … baví mě retrospektivní vyprávění a přeskakování linií dob i jednotlivých lidských osudů. A to vše a daleko více splňuje zmíněná kniha. Pokud vás to také osloví, směle do toho 🙂

HOTÝLEK.

vyšla: 2015, nakladatelství HOST
Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté.
Další famózní dílo odehrávající se v historické době, za období komunismu, které také nabízí opravdu zajímavé téma, týkající se historické tématiky, která se snoubí s vyprávěním o erotickém hotýlku a osudech mnoha lidí, kteří hotel navštěvují, ale i těch, kteří ho provozují. Co vše, se s takovým hotelem v tomto nepříliš veselém období, a jeho návštěvnících, ale i majitelích událo… to vám poví právě tato kniha.

HANA.

vyšla: 2017, nakladatelství HOST
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Ještě není konec roku, pro mě ale jednoznačně nejlepší objev a kniha za rok 2017. jedním slovem famózní. Nemám co dodat. Vše, o čem jsem mluvila v předchozích knihách, se objevuje i zde. Ale mnohonásobně více a lépe. Historie, prolínání osudů, retrospektiva, tragické, i veselé osudy lidí za druhé světové války, které berou dech. Přečteno na jeden zátah. Já tu knihu miluju. Co vše se dokáže už před válkou, při ní, ale i po ní odehrát, to nebere rozum. Neskutečné, co dokážou lidé zažít, ale i to, co dokážou v životě ustát, i když už jsou v koncích a na vše sami, a přesto žijí dál (nebo přežívají?). ale i tak, žijí dál, bojují za to, co jim zbylo, holý život.

Vlastně jsem vám nic moc neřekla a neprozradila, ale o tom to je. Chtěla jsem jen navnadit na tuhle trojici knih, které mne samotnou totálně odzbrojily. Miluju každou jednotlivou z nich. Pokud nevíte, co číst, tady máte zaručené tipy. Díky za kvalitní české knihy.!
ukázky knih: nakladatelství Host.
s láskou V.

PROČ FRANCIE? TADY JE ODPOVĚĎ.

Obsah:

Román nás přivádí ke zdánlivě dokonalé rodině psychologa Marka, známé houslistky Nicole a jejich dcery, která se jednoho ztratí v obchodním centru. Rodiče i policie po ní marně pátrá. Vše se zdá být ztraceno a všichni hledají stopy, které nejsou. Nikdo rodinu nekontaktuje, ani nechce výkupné. Marc to nezvládá a odchází od rodiny. Propadne se až na dno společnosti, mezi bezdomovce, narkomany a prostitutky. Pět let žije na ulici a doufá, že jednoho dne najde dceru živou.

A pak se dívka nečekaně objeví na stejném místě, odkud zmizela. Nastává spousta otázek, na které se nenachází odpovědi. Všechno je jedna velká záhada. Jak to doopravdy je a kde dívka celou dobu byla?

Continue…

NENÍ NAD UŽITEČNÉ PROJEKTY.

Mám ráda zajímavé a smysluplné nápady a projekty, na kterých se můžu sama podílet. Jedním z nich je také:

CLICK AND FEED

Znáte tento projekt? Pokud ne, tak vám ho nyní ráda blíže představím. Autorkou je Martina Hřebíková, která vlastní fenku Báru z útulku.

zdroj fotografie: www.clickandfeed.cz

Každý den můžete navštívit tuto webovou stránku a virtuálně nakrmit pejsky v českých útulcích. Jedním kliknutím podpoříte nákup jídla a dalších potřebných věcí pro psy v útulcích, kterých je v České republice opravdu hodně. I já mám ve svém okolí záchytnou stanici pro opuštěné a nalezené psy a vím, jak je každá pomoc potřebná a vítaná. I tento útulek má své webové stránky, pokud byste se chtěli podívat, klikněte sem.

Jsem velkou milovnicí zvířat a obzvláště psů. Vlastním malého rošťáka, rasou jorkšírský teriér. Je to neskutečný strašpytel, ale nevyměnila bych ho za nic na světě. Darovala bych mu sedmé z nebe. A při představě, že jakýkoliv živý tvor se někde pohybuje sám, bez potravy, nebo ho někdo týrá, mi naskakuje doslova husí kůže.

Můj malej Ben, nebo také Benislav, Benousaurus, Benjamin, bez kterého už nemůžu být. Můj best buddy. 

Web nabízí také vlastní e-shop, na kterém najdete trička, samolepky, nebo náušnice. Takže vlastně můžete pomoci několikanásobně, protože i touto koupí můžete podpořit pejsky v českých útulcích a udělat něco dobrého. Podívejte se na něj přímo tady.

Líbí se vám tento projekt? Podporujete pejsky nebo jiná zvířata podobným způsobem? Nebo se zajímate o jiné podobné projekty? Napište mi o nich, ráda se dozvím o dalších smysluplných…

LASEROVÁ OPERACE OČÍ.

Už je tomu pár let, co jsem snila o tom, že jednoho dne absolvuji laserovou operaci. A i když to byl můj velký sen, nikdy jsem asi doopravdy nepočítala s tím, že se toho jednou opravdu dočkám. Vnímala jsem to spíše jako nereálné zbožné přání.

Jeden z mých největších snů se ale nakonec vyplnil. V úterý jsem absolvovala laserovou operaci, a nyní pár dní po operaci jsem se rozhodla ji popsat krok za krokem, třeba i pro ty z vás, kdo se odhodláváte, a pořád jste nenašli dostatek síly udělat ten nejdůležitější krok vpřed. Třeba se jen objednat na vyšetření….

z minulosti

Brýle nosím od základní školy, konkrétně od sedmé třídy, kdy jsem začala postupně špatně vidět na tabuli. A tak jsem buď sedávala vepředu a nebo mžourala na každý zápis. Vše, co učitelé psali na tabuli, pro mě byly někdy dost těžko rozluštitelné hyeroglyfy. Ze začátku jsem s tím měla problémy, styděla jsem se brýle nosit, i když jsem měla opravdu decentní červené obroučky. I tak jsem cítila velký stud. Počítala jsem s tím, že se mi bude každý posmívat. Úplně si na to vzpomínám, jako by to bylo včera. Postupně jsem se víc a víc odhodlávala. A poté i díky spolužákovi, který také brýle nosil, jsem se pomalu osmělovala a zbytek základní školy zvládla i s brýlemi na dálku, které jsem používala skutečně jen na čtení na tabuli. A nikdo se mi neposmíval, nebo o tom alespoň nevím. Pokud to bylo za zády, tak mě to tak nebolí.

Brýle jsem zprvu nosila pouze na dálku, ve škole, nebo doma na televizi. Ale postupem času mi narůstaly dioptrie, a viděla jsem o něco hůř. Na střední škole už jsem věděla, že musím nosit brýle neustále, jinak na dálku nic neuvidím. Dostala jsem se až přes dvě dioptrie, a krátkozrakost se  stala mojí součástí. Nosila jsem je, i když jsem seděla doma u notebooku, protože jsem měla pocit, že jinak nevidím nic. Když jsem je neměla na nose, měla jsem pocit, že na ulici ani nepoznám, na koho to vůbec mávám, a komu odpovídám na pozdrav.

Po nějakém čase jsem se odhodlala, a šla jsem se objednat na čočky. Ty jsem pak také nosila několik let, a staly se mojí nezbytnou součástí. Nejdříve jsem je využívala denně. Měla jsem konečně pocit, že jsem to zas já, bez brýlí, taková, jakou si představuju být. Jenže i po x letech nošení to nebylo to pravé, oči měly minimálně jednou v roce období, kdy se s čočkami nesnesly. A proto jsem je přestala nosit každý den, a nandavala jsem je jen do školy, či do práce (na brigády). O víkendech jsem se spokojila s brýlemi. Ty opět získávaly silnější postavení v mém životě. Koupila jsem si stylové černé obroučky, a připadala jsem si v nich někdy i docela přitažlivě (spíš výjimečně). Postupně jsem se dostala až do fáze, že jsem nosila už více brýle, jak čočky.  A od poslední dovolené (v červenci) až doteď už jsem čočky vůbec nenasazovala.

Pořád jsem snila o tom, že budu jednou zcela bez brýlí i bez čoček. Zkrátka jako většinu času na základní škole. Nebyla jsem spokojená. I když mi každý říkal, jak mi brýle sluší. Já sama jsem se pořád přesvědčovala, že je to finančně nemožné. Takovou operaci sama nikdy v životě nezaplatím. Ale?Povedlo se to, nakonec jsem si našetřila dostatek peněz, a jsem tam, kde jsem dnes.

Dopracovala jsem se až do současnosti, kdy jsem po operaci. I když mi každý říkal, jak mi brýle sluší, a budou si na mě bez nich jen těžko zvykat, já nelituji ani jediný den, jediný nerv, jedinou obavu, jak to dopadne.

operace

Nejprve jsem 14. července absolvovala veškerá vyšetření a měření očí, která mi ukázala zhoršení a naměření přes 4 dioptrie na obou očích. Doktoři mi po delších a důkladných vyšetřeních (za které děkuji), řekli, že operaci nic nestojí v cestě. A tak jsem se rovnou objednala na termín, 22.srpna, který mi přišel ještě dost daleko. Řekla jsem si, že do té doby si načtu veškeré informace a rizika s tím spojená. Ale uteklo to tak rychle, a den operace se blížil. Nebyla jsem nervózní i navzdory tomu, že se mě každý pořád ptal, zda do toho chci skutečně jít a zda se nebojím. Ve skrytu duše jsem se opravdu bála, ale nějak jsem si to nepřipouštěla. Věděla jsem, že to chci podstoupit, a že mě odradí jedině nesouhlas lékařů (což se nestalo).

Skutečně jsem v den operace dojela na kliniku Gemini a absolvovala operaci. Pořád mi to nějak nedocházelo, dokud jsem neležela na sále, a nesvírala plyšovou brokolici, která měla být mým parťákem na následujících 20 minut.

Nebudu vám lhát, nebyla to příjemná operace, ale nebolelo to. Kdo na tom byl, mi dá zapravdu. Akorát musíte u obou očí vydržet celkem dost nepříjemný tlak, kdy se vám snaží na 25 sekund doktoři začtlačit oko a co nejlépe se k němu dostat. Ale není to nic, co se nedá zvládnout. Po té už samotný zákrok na každé oko trvá jen pár minut, a vy odcházíte ze sálu rovnou domů. U mě se operovali obě oči naráz, ale vím, že někomu se operují oči postupně. Já jsem ráda, že jsem to zvládla vše najednou a je to už naštěstí za mnou.

Neříkám, že to bylo příjemné, alespoň co se týče počátečního tlaku na každé oko. Ale zvládla jsem to já, zvládne to každý. Poté už nic necítíte, protože vám sestřička před zákrokem znecitliví oči speciálními kapkami. Takže o žádné bolesti tu nemůže být ani řeč. 🙂 

současnost

Nyní jsem třetí den po operaci a vidím skoro jako rys. Vím, že to ještě není ideální, ale oči by se měli postupně uzdravovat a vidění by se mělo zlepšovat každým dnem. Už teď sedím alespoň na chvíli u svého notebooku a sepisuji pro vás tento článek.

Chci tímto textem podpořit ty z vás, kdo o tom uvažujete, ale ještě jste nenašli odvahu. Já nelituji, ani času, ani peněz, ani nervů, šla bych do toho znovu. Pro mě to je splněný sen, který se proměnil ve skutečnost. A jsem šťastná, že konečně vidím jako nikdy.

 

A jestliže máte jakékoliv otázky ke klinice, vyšetření, operaci, nebo pooperační situaci, klidně mi napište. Ráda zodpovím vše. 🙂

 

KDO JE VERONIKA?

  • pětadvacetiletá cácora
  • absolventka Informačních studií a knihovnictví v Praze na UK
  • milovnice literatury (hlavně beletrie – detektivky, životopisy, romány)
  • nadšenkyně pro sociální sítě (hlavně FB a instagram)
  • zapálená cestovatelka (prozatím bohužel jen po Evropě, to se musí napravit)
  • zběhlá ve fotografování, užívání si koncertů, ve sledování filmů a seriálů
  • sportovkyně, i když jen tak pro radost (běh, plavání, squash, brusle, nebo lyže)
  • pejskařka
  • spolehlivá holka do nepohody, kamarádská tělem i duší